|
|
|
|
|
DETAIL ČLÁNKU
|
Worldloppet | 31.3.2012 | Dusan Oravec | Čítané 2657x | 0 príspevkov v diskusii |
| Vasov beh 2012 |
Nevidiaca Lenka
|
Chcem sa ešte vrátiť k práve skončenej sezone dialkových behov v rámci Wordloppetu a poukázať na jeden výnimočný výkon v rámci Vasovho behu 2012.
Nevidiaca 18-ročná Lenka Zahradníková z Kralup a traserka Barbara Nemcová dokázali absolvovať tento 90 km beh za idealnych povetrnosných podmienok –jasno -1O st.,premrznutý snech ,už tradičná perfektná organizácia,na štarte 15 800 bežcov/vypredané/,rekord trate 3:38:41 hod od J.Bringa.
S pozdravom od priameho účastníka tohto výnimočného výkonu a 35 násobným účastníkom BS.
Tu je článok o tomto výnimočnom výkone od traserky Barbary Nemcovej.
Jak jsem na Vasáku zapomněla na předsevzetí s nevidomou parťačkou za zády.
Před třemi lety jsem se zařekla, že už sem nikdy nepřijedu. Nejen že jsem to nedodržela, navíc jsem si pro jistotu pro tentokrát podmínky ještě výrazně ztížila, píše redaktorka MF DNES Barbora Němcová. Legendární devadesátikilometrový Vasův běh jela na běžkách jako trasérka nevidomé Lenky Zahradníkové.
7:52, osm minut před startem závodu, si uvědomujeme další zádrhel. Nad hlavou nám krouží helikoptéra, která hravě přehluší rolničku, kterou mám na hůlce. Podle jejího zvuku se Lenka přitom do značné míry orientuje. Kromě toho ji instruuji i slovně. Lenka rozezná pouze světlo a tmu a hlásím tedy všechny zatáčky a profil tratě před námi. Nezbývá než si po dobu průletu helikoptéry připravit hlasivky.
Čtyři minuty před startem nazouváme lyže a předstartovní nervozita vrcholí. Nemůžu se dočkat, až budu v cíli. Kromě toho, že si v duchu nadávám, si svatosvatě slibuju, že tentokrát jsem tu opravdu naposled.
Úderem osmé hodiny se dávají do pohybu první startovní vlny, do nichž jsou zařazeni ti nejrychlejší. Posuzují se výsledky z jiných dálkových běhů po celém světě. My jsme s Lenkou ve vlně osmé. Za námi jsou ještě dvě, v té poslední startuje sedm tisíc lidí. Tomu se naštěstí vyhýbáme. I tak máme kolem sebe ale solidní masu lidí.
A je to tady. Do pohybu se dávají lyžaři těsně před námi. "Jdeme na to, Leni," hlásím a pomalu vyrážíme. Před námi je zhruba kilometr dlouhá rovinka a plynule přechází ve sjezdovku, kterou je třeba vystoupat. Té se bojím nejvíce. Obrovské množství lidí se má vtěsnat na několik desítek metrů širokou sjezdovku. Jde se stromečkem, hůlky se lámou, lidé padají. Volíme taktiku, že Lenka se mě bude zezadu držet a já budu "prorážet" cestu. Taktika výborná, uplatnitelná ale jen v první části sjezdovky, která není tak prudká. Pak už se Lenka musí opírat i o hůlky, jinak by se rozjela opačným směrem. Jde tedy těsně za mnou a synchronizovaně jdeme Levá, Pravá. Závodníci, kteří si všimnou, že Lenku naviguju, skládají první slova uznání. A překvapivě výstup sjezdovky není tak náročný, jak jsem čekala.
Nad sjezdovkou se opět vynořují lyžařské stopy. Zařazujeme se skromně do stopy úplně napravo, která má být tou nejpomalejší. Vydržíme tam ale jen chvíli, brzy nás začnou brzdit pomalejší závodníci. "Leni, přejedeme si o jednu stopu doleva. Je zhruba o metr vedle tebe," naviguju Lenku. Odhadnout okamžik, kdy začít přejíždět, je logistický oříšek. Je třeba, abychom se stihly do stopy zařadit obě dvě a abychom co nejmíň zpomalovaly lyžaře, před kterého se zařazujeme. "Ještě pojď kousek doleva, zatím jsi ve stopě jen levou lyží," nabádám.
Přejezdů ze stopy do stopy nás čeká spoustu. Obzvlášť na začátku závodu, než se masa závodníků aspoň trochu rozdělí. Začátek trati je profilově poměrně nenáročný, jede se příjemně, kilometry snadno přibývají. 88 do cíle, 86, 83. Za chvíli nás čeká první občerstvovací stanice. "A bude borůvková polívka," raduje se Lenka. Ta patří ke specialitám Vasova běhu. Spíš než polévka je to ale teplý hustý borůvkový džus. Na zakousnutí dostáváme speciální bulky Vasaloppet, mezi lyžaři přezdívané kvůli své konzistenci dusítko.
"Tak, jsme na občerstvovačce. Půjdu kousek před tebou a půjdeme po krůčcích rovně. Tak a teď dostaneš do pravé ruky polívku," mluvím přes rameno na Lenku. Do cesty se nám kromě závodníků pletou i odpadkové koše, navíc tu není slyšet rolnička a stopy také chybí. Jdeme ale jen krokem a nebezpečí tedy nehrozí.
Daleko horší jsou sjezdy. Teploty v předcházejících dnech pravidelně vystoupaly nad nulu, sníh natál, přes noc zmrzl a stopy jsou opravdu rychlé. Ne vždy se dá přitom odhadnout, zda kopec končí zatáčkou, stopa najednou zmizí nebo jestli se do cesty nepřiplete nějaký lyžař. Už na začátku se shodujeme na tom, že opatrnost nebude v tomto případě na škodu. Raději plužit než upadnout. Tentokrát jde stranou i Lenčino oblíbené heslo: „Kdo brzdí, nevyhrává.“ Kvůli snazší navigaci při sjezdech ťukám za tělem hůlkami o sebe. A do toho samozřejmě hlásím veškeré zatáčky.
"Před náma úplně rovný kopec, krátký. Nemusíš plužit, můžeš zůstat ve stopě, za chvíli se to narovná." Instrukce jasná, provedení jakbysmet. Jediným zádrhelem byl lyžař, který upadl z vedlejší stopy těsně před Lenku. Šance vyhnout se pádu minimální. Na vymrzlém sněhu to navíc není nic příjemného.
V jednom z dalších sjezdů volíme proto ještě opatrnější taktiku. Kopec je hodně prudký a navíc předcházející závodníci vyryli obrovská koryta. Lenka se mě zezadu drží, obě vydatně plužíme. Ani tento sjezd ale není bez incidentu. Tentokrát se přiřítí závodník přímo na nás a srazí nás k zemi obě. Nadávat nemá cenu. A vlastně na to ani není chuť. Hlavně kontroluji, jestli je v pořádku Lenka. Naštěstí ano.
Jede sem pěkně, jsme na části trati, kterou jsme si předcházející dny projížděli s dalšími Čechy, s nimiž jsme na místě. 69 do cíle. U téhle cedule jsme se před dvěma dny fotili. Proč zrovna u téhle? Přece kvůli tomu, že to je o jedno víc, než má na dresu hokejista Jaromír Jágr.
"Před náma je kopec, není moc dlouhej, nezatáčí se," naviguji. "Kopec? A je nahoru nebo dolů?" Aha, to mi nedošlo. Snažím se na to pamatovat a polepšit se.
"Á, do cíle nám chybí už jenom Jizerská 50," hlásím po 40 kilometrech. Příliš optimisticky to nezní. Ale jede se nám dobře, občas se něčemu zasmějeme a vlastně nic nebolí. Po svých zkušenostech z Vasova běhu se ale odmítám nechat ukolébat. Bojím se krize. A jsem zvědavá, jestli ji dostaneme s Lenkou každá v jinou dobu a jak ji budeme zvládat.
U všech cedulí si snažíme vymyslet něco k danému číslu. 82 je můj ročník, 24 bude letos bráchovi, 43 kilometrů jsme jely s Lenkou v neděli předtím na Šumavském maratonu. Povzbudivé jsou pochvaly od projíždějících závodníků poté, co si všimnou, že Lenka nevidí. "Jé, slyším češtinu. A navíc máš číslo těsně vedle mě. Já mám 15070, ty 15071," usmívá se jeden ze závodníků. "Ty jo, ty seš fakt dobrá," chválí další.
S přibývajícími kilometry se víc smějeme, krize se stále nedostavuje. Pokud se nestane nic nepředvídatelného, měly bychom závod dojet. Jen asi nestihneme náš stanovený cíl: hranice 9 hodin.Ubývá instrukcí, spíš se bavíme vymýšlením "příběhů" k jednotlivým číslům.
Do cíle nám zbývají poslední dva kilometry a obě máme ještě sílu a hlavně chuť zrychlovat. Postupně nabíráme vyšší a vyšší tempo a do cíle se téměř vřítíme. 9:09,59. Lenka se mi později přiznává, že při průjezdu cílem se jí zaleskla v oku slzička dojetí. Mě přemáhají endorfiny a připadám si zralá na to sníst kilo citronů. Ba co víc, téměř zapomínám na své ranní předsevzetí. Při panáku na oslavu pronáším se smíchem přípitek: "Ať se tady za rok zase všichni ve zdraví sejdem."
BRAVO KOCKY
|
|
|
Diskusia k článku (0 príspevkov)
|
nie je pridaný žiadny komentár |
|
|
|
|
| | | |
