nová registrácia   zabudnuté heslo meno: heslo:
Worldloppet | 28.3.2014 | Peter Brecík | Čítané 1150x | 0 príspevkov v diskusii
Jak jsme nevyhráli letošní Jizerskou 50...
Další autor vítán

Jak jsme nevyhráli letošní Jizerskou 50...

Zase nám to letos nevyšlo... Členové týmu BORCI zdar! si letos, pravda, dělali objektivní ambice na úspěch v našem největším běžkařském závodě, konajíc se tradičně v lednu v Jizerských horách, leč očekávaný úspěch se nakonec změnil v tendence k úvahám, kde by se dalo naše úžasné běžkařské vybavení ještě aspoň za něco prodat... Já jsem ale nakonec zažil pro tuzemce pocity v podstatě letos nepoznané, protože kam jsem se přes zimu z republiky hnul, tam mě čekalo od sv. Petra nefalšované sněžení.. Ano, tato instituce, ve spojení s teplotou kolem nuly, nemůže nadrženého běžkařského nadšence kvůli nemožnosti namazat správný odrazový vosk a také následné absenci běžkařské stopy stoprocentně potěšit, ale alespoň zaručuje pohled na bílé prostranství - a co by aspoň za toto kdejaký účastník loňské Jizerské letos dal... A tento trend se uplatnil, jak také jinak, i na jubilejním 90. ročníku slavného závodu na 90 kilometrů zvaném Vasův běh, na který jsme se společně s členy našeho týmu Martinem a Kamčou vydali... A to jsme si původně do Švédska chtěli vyjet pro zlepšení nálady, pro krásné projetí v hluboké promrzlé stopě...

Musím říct, že zážitky z devadesátého Vasáku si budeme skutečně pamatovat, neb zejména ty přímo ze závodu se nám vrývaly do paměti opravdu dlouho... A např. u mne, kdyby to snad mělo být ještě o trošku déle, už by tam mohly být zaryté natolik, že bych možná tento report už nikdy nenapsal... Ale je fakt, že pojem "dlouho" byl pro letošní Vasák tak nějak typický.. Dlouho jsme čekali na potvrzení, jestli se vůbec pojede, jaksi nezvykle dlouho se taky jelo autem na start... Ale s tímto zase máme spojený jeden z nejhezčích zážitků z letošního Vasáku, takového typu, že pokud se ho člověk dočká, prostě nemůže tento v reportu nevzpomenout... Před Sälenem je o půl šesté ráno kolona jak blázen, a jako blázni se také chovají někteří řidiči, ochotní udělat cokoli, aby jejich spolucestující, t.č. tzv. slavní účastnící slavného Vasova běhu, byli na startu co nejdříve, vědomi si zdejší zákonitosti, že kdo dřív přijede, ten na startu ve své kóji lépe stojí. A tak se někteří dokonce pouští do předjíždění, nemajíce poté kam uhnout protijedoucímu autu či autobusu, mířící zrovna opačným směrem... Ano, v podstatě z každého stojícího dopravního prostředku, mířícího na start, je nervozitka trošku patrná.. Ne však z našeho. My totiž narážíme na toho pravého! Ono to bylo tak. S Kamčou a Martinem okupujeme zadní sedadlo našeho Tranzitu, před námi sedí dva slovenští sportovci a jeden český, vpředu 2 pánové, kteří závod nepojedou. Kromě mých kolegů z týmu v podstatě nikoho neznám, ale pohoda, to vůbec nevadí - ono ve 4 ráno, po třech hodinách spánku, se stejně nikomu konverzovat moc nechce... Ale je tu jedna výjimka - na ranní dobu neskutečně živý český kolega, který jako by si řekl, že to ticho tak nenechá - a jal se s námi komunikovat... Nejdřív nenápadně, tu otázečka, tu poznámečka.. Tak nakonec i mě probírá jeho bezprostřednost a prostořekost, která v kontextu aktuálních událostí vyúsťuje v úsměv, až nakonec hlasitý smích celé posádky... "Už je mínus čtyři, nebo ještě pořád mínus tři, pane řidiči" "Pořád mínus tři" "Hm, ten teploměr na autě vám asi nefunguje, ne?" Pouští se i do našich slovenských spoluobčanů, naštěstí ti, v době konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou, berou vše s nadhledem a v míru, naopak mu s úsměvem kontrují: "Víš ty čo, kdyby nebylo nás, tak bystě ani v Praze metro nemali..." "A proč ne?", ptá se přede mnou sedící spoluobčan. "Veď kdo myslíš, kdo to tam stavěl? Slováci!" Kolega zakroutí hlavou: "Ne! Fakt?", nevěří. "No veď ti to povedám". Mládenec ještě chvíli vstřebává zjištěné skutečnosti, ale nakonec s maximální upřímností a pokorou prohlašuje: "Tak děkujem!" Já opravdu nevím, jak se ten chlapec jmenuje, jaké měl číslo a nakonec ani jak ten den dopadl, ale jedno vím jistě: ještě aspoň jednou bych ním chtěl jet na start velkého závodu! Taková pohoda! Nakonec zatímco ostatní, po zaparkování na rozlehlém parkovišti, s napětím a neklidem pro velké zpoždění rychle uchopovali své věci a upalovali na start, my jsme se z auta doslova vykutáleli, uslzení smíchy. Náš kolega měl totiž na závěr ještě antre: když jsme vyjížděli na parkoviště s dostatkem místa, s velkým uspokojením prohlásil: "Jé, tak to je super, tady perfektně zaparkujeme!" Pan řidič ho ale nepotěšil: "No jo, ale dle navigace je to na start ještě 4 kilometry". Mladíkovo pozitivní nadšení se okamžitě mění v dým, a svou hláškou představení zakončil: "No tak teď je to všechno v piči...".

No, pravda, dál už to moc taková sranda nebyla.. Jako by osud chtěl, aby každý účastník letošního jubilea prošel podmínkami jako král Vasa, vracejíc se léta páně 1520 do Mory zahájit povstání... Povstání žel asi 25 km před cílem s úspěchem zahájila i moje pravá paže, nechápajíc, proč má být neustále
namáhána tlačením zbytku těla kamsi do nekonečna přes sněhové oraniště. A tak se stalo, že jsem se téměř dostal na pozice poražených Dánů, neboť z jednou rukou se velká díra ve světě velkého lyžování prostě udělat nedá... Nakonec jsem se ale vyhoštění vyhnul a cílovou branou projel, ale co víc: zvládli jsme to všichni!! Martínek, Kamča a já, celý tým BORCI zdar! Velká věc se stala skutečností! A všichni s umístěním v první desítce (tisíc). Ale počkejte, darební jinochové! Jizerská 50 2015 už je v podstatě za rohem, a tentokrát už to tam prostě musíme vyhrát!

Ale snad ještě něco pozitivního! Mám na rukách všechny prsty! Ono to zase bylo tak. Před startem parádní náladička, pohoda, chichi chacha, no neseme věci na převlečení do připravených náklaďáků a kontejnerů, aby byly přepraveny do cíle a tam nám večer plně k dispozici. Batohy a pytle odevzdáváme, zase pohoda - a tu by se ve mně krve nedořezali... V batohu, t.č. nenávratně zapadlého mezi stovky jiných batohů v již uzavřeném kamionu, zůstaly moje rukavice, moje krásné, vymakané, závodní a taky hodně drahé rukavice! Sakra, co teď? S úlekem to vykládám Markétě, která závod nejede a jako akreditovaný novinář pouze na startu doprovází svého tatínka... "Hele, tak si vezmi moje, já je tolik nepotřebuji, když to nejedu..." Rukavice jsou červené, k modré kombinéze to zrovna nesedí. "Ještě že mám červené hůlky", říkám si, a nahlas moc děkuji... Já bych dopadl, vážení, je nemít... Asi jak Němci v Rusku... Takže doporučuji - buďte obezřetní! Nebo na startu volejte Markétu - ale mějte červené hůlky...

BORCI zdar! SKOL, Libor Hlaváč







Diskusia k článku (0 príspevkov)

  nie je pridaný žiadny komentár
 
 



© RK Service 2009-2016                kontakt:adminbezkar.sk